Předvánoční povídání s hrabětem Mensdorffem – Pouilly nejen o stolování a zvycích na boskovickém zámku

Jak jste vnímal zvyky a každodenní řád jako malý chlapec na boskovickém zámku?

Zaprvé musím říci, že mně záviděli spolužáci v obecné škole v Boskovicích, že bydlím na zámku. Přitom oni všichni bydleli daleko pohodlněji než my. Tím to začíná. Protože zámek byl rozlehlý. Koupelna byla, když budu samozřejmě přehánět, kilometr vzdálena po studených chodbách, ať to bylo v zimě nebo v létě, záchod byl také daleko. To všechno nebylo to největší pohodlí.

Ale měli jste personál.

Ano, za mého dětství opravdu byl personál. Vše se servírovalo, měli jsme prostřeno, museli jsme se určitým způsobem chovat. My jsme nesměli třeba ke stolu, když jsme byli úplně malí. Proto sloužil dětský pokoj asi do věku pěti, šesti let. V šesti letech už jsem věděl, jak se mám chovat. Ale důležité bylo u stolu mlčet, mluvit, jen když jsem byl tázán, a neskákat do řeči, to nepřicházelo v úvahu, a tak se také žilo. To všechno mělo pravidla, která se dodržovala. Přesto to bylo báječné.

Chodily jste jako děti do kuchyně pro dobroty?

My jsme do kuchyně nesměli. „Něco sladkého, dej nám něco dobrého… dej nám něco.. Děcka zmizte, zmizte…“ Všechno bylo bezvadné. My kluci jsme řádili, zámek byl náš a jen pro nás. Jezdili jsme tam uvnitř na kole, v přízemí pochopitelně.

Kolikrát denně se jedlo?

Jedlo se pětkrát denně – snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře. Jedlo se přesně na čas, vše bylo přesně dáno, život musel mít regule. To, že se stolovalo, dalo do života ohromně moc. Jednak tam u toho stolu byl vždycky někdo navíc, vždycky. Stále byl u nás nějaký host. Třeba na podzim, právě touhle dobou, byly všude velké hony. My děti jsme to milovaly. Dokonce já si vzpomínám, že paní učitelka se mne jednou ptala: „A co tady děláš? Vždyť je u vás hon.“

A vy jste pomáhaly při těch honech?

Ne, nepomáhaly. My děti jsme chodily za těmi střelci a sbíraly jsme náboje. Toto krásně vonělo, my jsme to milovaly. A ti zajíci běhali, bažanti lítali. To dnes nenajdete. Nebo koroptve. Vždyť to dneska už děti neznají.

A co tetřevi?

Ne, u nás tetřevi nebyli. Spíše v západních Čechách. A divoká prasata, ta také nebyla. V Boskovicích byla vycpaná hlava divokého prasete, které bylo naposledy střeleno kolem roku 1900. Prostě tam vůbec nebyla, přinesla je až druhá světová válka.

A co se tedy u vás lovilo?

Hlavně srnčí, zajíci, bažanti a koroptve a samozřejmě škodná, tedy lišky.

Připravovalo se na stůl, co lovci na honu ulovili?

Ne, jídlo bylo vždy předem připravené. A také to tak rychle nejde. Zvěřina se musí nejprve vyvěsit.

Myslela jsem si, že když hosté pobývali na zámku třeba týden, tak mohli ochutnat.

Ne, tak dlouho u nás nebyli. Zdrželi se tak dva až tři dny.

Potraviny určené do chladna jste uchovávali ve sklepě?

Já si pamatuji velmi drobný boj mezi rodiči, když matka začala stávkovat a řekla, že chce elektrickou lednici. Protože do té doby existovala jako lednice jen vyplechovaná skříň, která se plnila ledem. Led se vozil z pivovaru, což bylo komplikované. A matka řekla, že už toho má dost a že chce elektrickou lednici. Já si dokonce pamatuji, že značka byla Frigera Kolín. Ale otec byl proti, se slovy „za nás to také nebylo“. Elektrika za rodičů teprve začala, tak pochopitelně všechno bylo jinak.

A dostala maminka tu lednici?

Samozřejmě. To byl posun.

Kuchyně byla umístěna v přízemí, jako to bývalo obvyklé na zámcích?

Ano, ještě za mne byla kuchyně v přízemí a nosilo se to nahoru po schodech. Žádný jídelní výtah jsme neměli.

A před jídelnou byla nějaká přípravna?

Za babičky a dědečka tam přípravna byla. Ale myslím si, že nikdy nemohli mít teplé jídlo. Kuchyně a jídelna byly strašně vzdálené. Já jsem to nezažil, ale tradovalo se u nás, že kuchařka mé babičky byla nejhorší kuchařka, kterou moje matka potkala. Vím, že moji bratři se u ní po nějakou dobu museli stravovat. Pamatuji si, že nikdy tu kuchyni neměli rádi. Ale pro babičku to byla alfa-omega.

Také se jinak hospodařilo. Když se kupovala vajíčka v Boskovicích na zámek, tak byla ta nejdražší. Babička si myslela, jak nezahospodaří, tak se rozhodla do jednoho hospodářského dvora dát slepice - a vajíčka budou. To si jenom myslela. Dál se kupovala nejdražší vajíčka v Boskovicích. Vajíčka nebyla. Kdo tam ty vajíčka snědl, to ví pánbůh. Asi je spotřeboval personál v tom dvoře. Ale vše dobře dopadlo. Nikomu se nic nestalo, o nic nešlo.

V archivech je dochováno mnoho účetních záznamů, jak se v zámeckých kuchyních hospodařilo. Co se vyndalo ze spíže, kolik to stálo, prostě perfektní účetnictví.

Ano, to není jako dnes. Nikdo nemá přehled. On třeba inventář na takovém hospodářském dvoře byl veden velmi přesně. Každý hřebík byl zaznamenán. Existovala například tzv. Schussliste, tedy listina, co se zastřelilo během roku každý měsíc. Bohužel nemáme svůj zámecký archiv převzatý.

Co se u vás na zámku vařilo? Jaká byla vaše zámecká paní kuchařka?

Vzpomínám si, moje matka si jeden rok vypůjčila od strýce kuchaře. Strýc byl svobodný pán a měl svého kuchaře, který báječně vařil. A moje maminka ho jednou požádala a on řekl, samozřejmě. Moje sestra, té mohly být tak čtyři roky, víc jí nebylo, možná míň, po snídani šla do kuchyně, aby mu poděkovala. Protože mléko bylo tak strašně dobře uvařené, to bylo tak dobré a ještě ta houska, ta byla tak báječná. Jako kdyby on ji upekl.

Kuchařku a ostatní personál jsme měli vždycky. Byli jsme mnohočlenná rodina. Scházeli jsme se právě u jídla. Dospělí spolu mluvili, my děti jsme mohly poslouchat.

A i svačiny byly v kruhu rodinném?

Ne, to bylo různé podle času. Ale bylo to hrozné, protože jsme museli pít vařené mléko, což je strašné. Neměli jsme to rádi a museli jsme to vypít a k tomu byl chleba namazaný tenounce máslem. Říkali jsme tomu masírovaný máslem. A to byla svačina.

A mimo snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři, nepřicházelo vůbec nic jiného v úvahu. A co přišlo na stůl, to se jedlo. A my děti jsme měly některá jídla, která jsme neměly rády. Můj starší bratr to vždy nějak vyšpiónil, co bude k večeři, a pak řekl mamince, zda si může jít lehnout. Protože nebyla žádná náhrada. Ale udělal to raději. My ostatní jsme se trápily u jídla. Neměly jsme rády například bramborový guláš. To byly nedovařené brambory a nějaký rozkrájený vuřt.

A co jste milovaly?

Ale kdeco. My jsme byly žravé děti. Třeba jsme měly k večeři jenom sladké. Na podzim švestkové knedlíky. Švestky byly jenom jemně potažené těstem, posypané cukrem a polité máslem. Ale to přišly na stůl mísy, protože do nás to mizelo ve velkém. A ta šťáva ze švestek, úžasné. Můj nejstarší bratr snědl něco kolem 70 švestkových knedlíků.

Tak to si neumím představit.

No po obědě, když toto mělo být k večeři, rychle myli v kuchyni nádobí a začali válet švestkové knedlíky, protože jak říkám, byly toho mísy. My jsme to všechno snědly. Protože jsme byly vylítané, ne jako dnes, kdy děti sedí u počítačů. Matce se to však nelíbilo a tak povídá, když dojedl: „Bedřichu, neměl by si ještě na něco chuť?“ A on pověděl: „ Jé mami, kdyby tak byl chleba se sádlem?“ A on opravdu ten krajíc chleba snědl. My jsme byli velcí jedlíci. Dneska už můžu jen vzpomínat. Nebo palačinky, ty byly tenké…

A co jste jedli o Štědrém dni?

To bylo krásné. Vždycky jsme měli rybu. Žádná velká rybařina tam u nás v Boskovicích nebyla, ale vždy jsme měli kapry z místních rybníků.

A také jste se postili...

Samozřejmě. Ale až od určitého věku. U úplně malých děcek to neplatilo. Vůbec všechny církevní svátky se dodržovaly. Také se vždy dodržovat pátek. Pátek byl postní. Dnes už nikdo neví, že pátek je postní den. Ale to je zdravé. Protože se nemůže pořád jíst maso.

Určitě jste také cestovali a jak to v tomto případě bylo se stravováním?

Rodiče jezdili do Vídně. Vídeň byla blíže než Praha. Rodiče se ubytovávali v hotelu Meißl & Schadn, bohužel za druhé světové války byl zničený. Asi dvakrát jsem tam byl s nimi. A jednou jsem tam snídal s otcem. Seděli jsme u stolu a přiběhl nějaký pán, sedl si. V tu ránu u něj byl číšník. Ten pán objednal snídani. Pak hned vstal a odešel. Ten číšník to tam nanosil, ten pán přiběhl, začal jíst, chvíli jedl, pak vstal a odešel. A otec říkal: Toho člověka si všimni, to je baron Škoda.“ Je to taková vzpomínka z dětství.

K jídlu jsme museli všichni chodit vždycky včas a upravení a prostě neexistovala nějaká výmluva. Řád je řád. Nedalo se nic dělat. Prostě život je řád. Může člověk uhnout doleva nebo doprava, ale cesta je daná, to je málo platné.

Děkuji Vám za rozhovor.